ProART Festival 2013: REPORT

Rok 2013 znamenal v historii festivalu první kulaté výročí - jeho 10. ročník. Za téma jsme proto zvolili motiv zabývající se časem, jeho trváním a přesahem do budoucnosti, věčnosti, ale také linií, kruhem, definicí běhu na dlouhou trať a něčím, co stále trvá či se uzavírá.

Pokud se máme ohlédnout zpět, byl to ročník, který byl něčím zlomový, rekordní jak v počtu vyučujících pedagogů (celkem 32), divadelních představení (22), či mezinárodních účinkujících (12 mezinárodních souborů). Na druhé straně nám však odkrývá smutnou realitu, že rvát se v dnešní době nahoru jak kvalitou, tak kvantitou, znamená jít částečně i přes mrtvoly, přes vlastní mrtvoly.

Příprava každého ročníku začíná někdy na přelomu roku, pokud odmyslíme přípravu grantových žádostí, jež se odesílají rok předem. Proto nám jako finanční předloha stojí vždy výsledek uplynulého ročníku. Všechny plány jsou rozvržené, pedagogové osloveni, soubory rozjednané. Během jara se však dovídáme o razantních finančních škrtech a zamítnutích, které často připomínají "hospodaření v Kocourkově". Trošku pozdě na rozjetou akci s tradicí, která právě začíná s propagací. Bohužel nejsme sami, kteří takto pláčou nad rozlitým mlékem.

Naší filozofii vlastní je snaha věci dotahovat do konce, nevzdávat se. Proto jsme se rozhodli opět festival realizovat tak, jak jsme si předsevzali. Radikálně jsme seškrtali propagaci, vsadili jsme prostě na desetiletou tradici a čekali.

Bohužel onen pětinový schodek v rozpočtu se nakonec promítl jak na návštěvnosti kurzů (Brno - 78 studentů / loni 107, Praha - 68 / loni 89), stejně tak i na výnosech ze vstupného (převážnou většinu diváků totiž tvořili workshopoví účastníci, kteří uplatňují své volné vstupenky či slevy).

V Brně se tradičně festival odehrával v prostorách Baletu Národního divadla, večerní program našel nově své zázemí v Divadle na Orlí / Hudebně-dramatické laboratoři JAMU. Obě dějiště jsou pro festival ideální, blízko u sebe, nabízí absolutní komfort, zázemí a technickou vybavenost.

V Praze jsme opět navázali na spolupráci s Národním divadlem alias Státní operou a divadlem NoD, Experimentálním prostorem Roxy. Až na chybějící klimatizaci tohoto alternativního divadla jsou oba prostory pro festival ideální, atmosférou dýchající.

Dalším ovlivňujícím faktorem pro festival se ukázalo být počasí, které jakoby přímou úměrou ovlivňovalo návštěvnost divadelních představení. Čím větší vedro, tím méně návštěvníků. Je až neuvěřitelné jak prázdné a vylidněné dokáže být Brno, druhé největší české město během letních měsíců. Znalec místních poměrů si zvykne, ale zahraničním hostům se to vysvětluje stěží. Celkově vzato však byla návštěvnost uspokojující. Feedback pozitivní a nadšený. Negativní kritika vlastně nulová.

Mezi letošními 32 pedagogy jsme tedy přivítali hosty z Česka, Slovenska, Maďarska, Polska, Rakouska, Velké Británie, Koreji, Izraele, Švýcarska, Srí Lanky, Kanady, Francie, Mexika a Německa.

Mezi celkovými 146 účastníky workshopů jsme přivítali kromě českých zástupců i hosty ze Slovenska, Itálie a Švýcarska.

Velký boom znamenal pro letošní ročník jeho večerní program. Těžko nám může odborná taneční veřejnost podsouvat, že jsme amatérský taneční festival. Mezi 22 večerními produkcemi se mísily mezinárodní produkce renomovaných souborů ze Slovenska, Rakouska, Maďarska, Izraele, Koreji, Polska, Itálie, Česka a Švýcarska s večery studentskými a galavečery pedagogů. Příznačný pro filozofii našeho festivalu je dialog a komunikace. Právě tímto propojováním a setkáváním odlišností naši filozofii naplňujeme.

Letošní workshopová nabídka byla co do počtu i šíře žánrového rozpětí v historii ta největší. Celkem 44 workshopů nabízely lekce tance, herectví, zpěvu, fotografie, kresby, kreativního psaní, kytary, klavíru a smyčcových nástrojů. Jediným nenaplněným cílem zůstává video-workshop.

Podtrženo sečteno se nám podařilo uskutečnit ročník, který nejméně odpovídal tuzemské realitě společensko-ekonomické situace. Představa o rozvoji přímo stoupající křivkou vzhůru se ukázala jako mylná a alibistická.

Financování ProART Festivalu již není možné bez podpory mezinárodních partnerů, významnou roli v letošním ročníku proto sehrála podpora Visegrad Fund a Pro Helvetia. Bez těchto institucí by se letošní ročník neuskutečnil, protože výše tuzemské podpory by nás uvedla do existenční krize.

Je otázkou, co si vytyčit za cíl pro přípravu dalšího ročníku, jehož význam, důležitost a potřebu nám zdůrazňují všichni účastníci a hosté ročníku letošního.

Když jsme letos navštívili vídeňský festival ImPulsTanz, jenž se profiluje jako největší svého druhu na světě a který nám stojí jako předobraz, ptali jsme se, jak je možné festival, jehož začátky tak silně připomínají i historii naši, dovést k akci tak bezchybně fungující, se silným společenským přesahem, významem pro město i mezinárodní reprezentaci vlasti?

Pokud budeme vše podmiňovat penězi, jistě nejsme na správné cestě. Jak vybudovat festival, jímž žije celé město, není ani přehnaně alternativní, ale ani doslovně komerční? Záleží opravdu jen na snaze organizátorů, jejich píli a vytrvalosti, kvalitě pedagogů a hostů, houževnatosti a zapálení účastníků workshopů? Není takový festival i odrazem stavu společnosti, jejích kvalit, zájmů a orientace? Snad, možná. Mediální obraz to jen dokládá, kdepak je konec reportážím v hlavních zpravodajských relacích veřejnoprávní televize, kterých se nám dostávalo při prvních ročnících. Pokud někdo dokáže v Česku zrealizovat festival, který trvá 10 let, jde jistě o práci těžkou a záslužnou, pokud chce někdo vykročit do té druhé dekády, potřebuje již notnou dávku zkušeností, vytrvalosti, hroší kůže a především jasný cíl.

Náš XI. ročník ProART Festivalu 2014 by měl inspirovat tématem Tělo jako hlas - Slovo jako obraz. Naším přáním a cílem je především dokázat vybalancovat nám vlastní euforii a víru v lepší zítřky s realitou doby a tím, co přináší či respektive nepřináší. ProART Festival 2013 totiž definitivně přerostl sám sebe. Jeho výkonnost, potenciál, organizační zázemí, nabídka v zásadě převyšují tu nutnou rezonanci společnosti, její potřeby a tužby. V zásadě není možné růst, když se potravy nedostává. Festival, který jsme před časem přirovnávali k dítěti, které touží vyrůst a najíst své místo na kulturní scéně, sice stále žije, nicméně spíše přežívá. Úvahy o dalším směřování jsou sice velmi důležité, ale jak je realizovat, když nevíme, co bude. Čekat totiž každé jaro na výsledky grantových řízení, které představují více či méně personálně-politické šachy, než nestrannou analýzu reálných projektů a předložených konceptů - totiž jistě není cesta pro zdravě se rozvíjející kulturní událost s tradicí a jasným cílem. Přejme si tedy nejen další jasné cíle, ale především reálné podmínky, jak je naplňovat bez nutnosti zanechávat vlastní mrtvoly na bitevním poli jménem česká kulturní politika.