Festivalů je spousty, ProART je ale jen jeden
Ohlédnutí za 8. ročníkem multižánrového workshopfestivalu
Report Jany Stanulové pro Divadelní noviny ZDE
Poslední dva červencové týdny patřily již po osmé multižánrovému Festivalu ProART. V rámci letošního ročníku s ústředním tématem Kontakt – Komunikace - Dotek proběhly v Brně (15. - 22. července) a v Praze (24. - 31. července) umělecké ateliéry pro laickou i odbornou veřejnost. Festival letos přivítal 22 pedagogů z 11 zemí světa a v rámci doprovodného programu bylo uvedeno 18 večerních představení.
Historie tohoto festivalu se píše již od roku 2004, kdy se pod názvem Tanec Terezín měl uskutečnit v prostorách bývalého koncentračního tábora, v kolonii současného umění MECCA. Nakonec byl ale z technických důvodů zrealizován v Praze a z Terezína si odnesl pouze svou myšlenku o přibližování a propojování umění, umělců a lidí. Za celou osmiletou historii vyučovalo na festivalu téměř 70 pedagogů z celého světa, uskutečnilo se na desítky představení doprovodného programu. Téma letošního ročníku Festivalu ProART vystihlo určitý trend v současném umění a zároveň stěžejní myšlenku celého ProART - přibližování umělců z různých uměleckých žánrů, boření hranic mezi jednotlivými odvětvími. Festival tradičně nabídl kurzy současného tance, zpěvu, herectví a fotografie, které se uskutečnily v Brně opět ve zkušebnách baletu Národního divadla, v Městském divadle Brno, v Praze na taneční fakultě HAMU. Svoji nabídku festival nově rozšířil také o kurzy fyzického divadla, beatboxu či kurz kytary, kresby a kostýmního designu. Toto žánrové rozpětí vlastně dobře odpovídá filozofii ProART - snaze vychovat všestranného divadelního umělce s nadžánrovými dovednostmi. Dle slov uměleckého ředitele Festivalu ProART Martina Dvořáka patřil letošní ročník novým tvářím a téměř polovina pedagogů se na festivalu objevila poprvé. Mezi ně patřil například Isira Makuloluwe ze Srí Lanky, vyučující vlastní techniku Dynamic Release, či řečtí tanečníci Alex Kyriakoulis a Natasa Frantzi. Pravidelní účastníci festivalu opět přivítali izraelského tanečníka Erana Gisina či Attilu Zanin z Rakouska. Z českých jmen lze zmínit například zpěvačku Radku Fišarovou, která je již od počátku spolutvůrkyní myšlenky festivalu, či Jarka Cemerka, slavícího v současnosti úspěchy se svou choreografií Void pro londýnský taneční soubor The Balletboyz.
Letošní workshopy navštívilo téměř na dvě stovky aktivních účastníků (101 studentů v Brně a 87 v Praze).
Podle organizátorů festivalu byl předobrazem celému projektu slavný festival ve Vídni - Impulstanz, který právě na bázi denních workshopů a večerních představení píše svou historii již 28. rokem, tedy o dvacet déle než ProART. S jedním rozdílem – Impulstanz je profilován jakou pouze taneční festival.
V rámci doprovodného programu bylo letos uvedeno opět 18 večerních představení, která se odehrála jak na klasických divadelních scénách - v divadle Bolka Polívky v Brně či nově v pražském Divadle Rokoko, ale také v nezávislém a „undergroundovém“ multikulturním centru Stadion na brněnské Kounicově ulici. Jádro doprovodných večerů tvořily již tradičně improvizační jam sessions zahraničních tanečníků a lektorů festivalu, gala pedagogů či gala studentů, na kterých účastníci ateliérů představili výsledky své týdenní práce. V rámci závěrečných večerů brněnské i pražské části byly představeny výsledky - tzv. searching (hledacích) projektů Rafaela Valdiviesa (tanec) a Petera Strenáčika (zpěv, beatbox) v Brně, resp. Isiry Makuloluweho (tanec) a Neila Parise (fyzické divadlo) v Praze. Právě tyto projekty jsou unikátní svou snahou výsledky studentské práce vzájemně propojovat a navázat dialog mezi odlišně orientovanými umělci. Večerní program byl i letos obohacen o novinku - Mezinárodní choreografickou platformu, která umožnila mladým choreografům do 35 let prezentovat své práce v komponovaných večerech a festivalovému publiku zprostředkovala možnost širšího pohledu na vývoj a osobité uchopení tance a jeho choreografických stylů. V rámci platformy se představili mladí tvůrci z Rakouska, Finska či Spojených států.
Jako každým rokem byla v neposlední řadě na festivalu uvedena i premiéra nové choreografie „sesterské“ Company ProART, tentokrát pod vedením uměleckého šéfa Martina Dvořáka s názvem Brotherhood. Představení, které volně navazuje na sociálně-taneční reflexi české a slovenské společnosti z roku 2007 - Reality Boulevard, našlo inspiraci v jedné z „nadčasových básní“ S. K. Neumanna v přednesu národní umělkyně Jiřiny Švorcové. Diváci se jejím prostřednictvím přenesli zpět do dob nedávno minulých - normalizačních, které se však naší společnosti stále aktuálně dotýkají.
Přes sestupné tendence ve financování nezávislé kultury je až s podivem, jak se organizátorům podařilo opět vyprodukovat festival, který je tak naléhavě dnešní, a přitom si udržet vlastní tvář, filozofii a budování tradice. Festival s více než miliónovým rozpočtem je pouze z poloviny soběstačný a bez grantové podpory či bohatých sponzorů nemá nárok přežít. Byla by škoda, kdyby se tento mínusový trend nepodařilo zastavit a festival nemohl psát svou další budoucnost. Co festivalu chybí je marketingová zacílenost a schopnost se se svou dramaturgickou šíří ubránit roztříštěnosti. Je téměř paradoxní, že právě v tolik proklamovaném roce 2012 se tématem příštího již 9. ročníku festivalu stává Sen – Skutečnost – Fantazie. Témata, jež jsou sama o sobě výchozím bodem pro tvorbu a umění.
„Kdo z velkých umělců nevytvořil alespoň jedno své dílo, které by nepramenilo z rozporu mezi snem a skutečností? Fantazie je tvůrčí energií, hnací silou každého umělce. Proto se na první okamžik může zdát, že je volba těchto témat banální a všeobsažná. Naší tendencí je však po vlastní zkušenosti z předchozích let vyzdvihnout práce, které vychází z uměleckých pohnutek, potřeb tvořit, sdělovat emoce a pocity. Opačné snahy o konceptuální umění, které je možno vnímat pouze rozumem, chceme v tomto ročníku upozadit. Individuální uchopení těchto tří tematických okruhů je největší výzvou pro umělce, jež umí diváky vnitřně pohnout a emocionálně zasáhnout. Odrazy fantastického světa mezi snem a skutečností jsou uměleckou inspirací a diváckou odměnou zároveň…“
