OZVĚNY PTÁKŮ

Příběh o hledání svobody v nesvobodném světě - životní příběh Josefa Topola

Divadlo jako ozdravný rituál životem zkoušené duše

Tanečně-divadelní hommage starým časům a jejich mistrům - Josefu Topolovi, Vlastimilu Harapesovi, Marii Tomášové a Janu Třískovi

Vzpomínáte na tu chvíli, kdy vás umění poprvé opravdu zasáhlo? Kdy to nebylo jen o zábavě, ale o něčem hlubším – o doteku s vlastní duší? Právě tohle hledáme v dnešní době tak zřídka. Žijeme v éře rychlých scrollů, povrchních dojmů a okamžité spotřeby. Ale co když existuje umění, které vás zastaví? Které vás nutí zpomalit a položit si otázky, jimž se celý život vyhýbáme?

Jaký je smysl našeho života? K čemu je nám umění? Kým jsme jako umělci pro společnost?

Tyto otázky jsme si položili i my. A odpověď hledáme skrze pohyb, slovo, hudbu. Skrze dialog mezi generacemi, mezi formami, mezi tím, co bylo, a tím, co teprve vzniká. Není to jen o tanci. Není to jen o divadle. Je to o tom, jak se proměňujeme. Jak se mění svět kolem nás. A jak v tom všem hledáme své místo. Poezie pohybu. Faktografie textu. Narace tance. Všechno to splývá v jeden celek, který chce mluvit k vaší duši – ne jen k vašim očím.

Zveme k dialogu. K zastavení. K prožitku, který vás možná změní. Protože umění, které stojí za to, není jen o tom, co vidíte na jevišti. Je o tom, co si odnesete domů. Do svého srdce. Do svého života.

Článek Na scéně: Ozvěny ptáků: inscenace o hledání svobody v nesvobodném světě

Foto: Mila Vašíčková

Autoři a účinkující

Scénář, režie, choreografie: Martin Dvořák

Hudba: Patrik Kee Kedzierski

Spolutvůrci a účinkující: Zbyšek Humpolec, Adam Zvonař, Daniela Hanelová, Martin Dvořák a další hosté: Aleš Procházka, Rostislav Novák, Petr Kubes nebo Jaromír Strahovský

Režijní, choreografická a dramaturgická asistence: Natálie Vacková, Veronika Vaculíková

Foto: Josef Rabara

Představení trvá 80 min. bez pauzy.

Uvedení 2026:

VSTUPENKY ZDE

5. 2. 19:30 PRAHA, divadlo Kolowrat (host: Aleš Procházka)

6. 2. 19:30 BRNO, vila Löw Beer (host: Petr Kubes)

10. 3. 19:30 BRNO, vila Löw Beer (host: Petr Kubes)

27. 4. 19:30 PRAHA, divadlo Kolowrat (host: Aleš Procházka)

8. 5. 20:00 BOSKOVICE, Prostor (v rámci ProART Festivalu 2026) (host: Petr Kubes)

24. 6. 19:30 PRAHA, Werichova vila, zahrada - open air (host: Rosťa Novák st.)

~~20. 7. 20:00 BRNO, vila Engelsmann (v rámci ProART Festivalu 2026) - 10. repríza (host: Petr Kubes)~~ - pro nemoc zrušeno!!!

~~27. 7. 20:00 PRAHA, Werichova vila, zahrada - open air (v rámci ProART Festivalu 2026) (host: Jaromír Strahovský)~~ - pro nemoc zrušeno!!!

~~3. 8. 19:30 JIČÍN, Valdštejnská lodžie (v rámci ProART Festivalu 2026) (host: Jaromír Strahovský)~~ - pro nemoc zrušeno!!!

24. 8. 19:30 PRAHA, Werichova vila, zahrada - open air (host: Rosťa Novák st.) - 10. uvedení

18. 9. 19:30 BRNO, Divadlo na Výstavišti (host: Jaromír Strahovský)

25. 10. 20:00 OLOMOUC, vila Primavesi (v rámci ProART Festivalu 2026, host: Jaromír Strahovský)

Vstupenky ZDE

Uvedení 2025:

5. 12. 19:30 PRAHA, Atrium na Žižkově - předpremiéra (host: Aleš Procházka)

8. 12. 19:30 BRNO, vila Löw Beer - premiéra (host: Petr Kubes)

13. 12. 20:00 OLOMOUC, vila Primavesi (host: Petr Kubes)

Foto: Josef Rabara

O čem?

Premiérové uvedení projektu rozpínající se mezi pohyb – tanec a slovo – literární text. Poezie pohybu i slova, faktografie textu i narace tance. Mozaika forem a příběhů jako multižánrový rozhovor mezi umělci současnosti a minulosti. Základem a výchozím bodem je literární dílo Josefa Topola. Odtud pramení i název projektu podle ikonické inscenace Hlasy ptáků z divadla na Vinohradech. Režisér Jan Kačer tehdy po Sametové revoluci vrátil na jeviště zakázaného autora Josefa Topola. Otázky po smyslu života a významu umění a umělce pro společnost jsou stavebním kamenem naší inscenace. Tyto opěrné hodnoty vnímáme jako nosné právě v dnešní fluidní době.

Nejde nám však jen o literární koláž, jak by mohl koncept předestírat. Cílem je vytvořit multižánrový projekt, kde hudba a tanec reagují na dílo Josefa Topola. Vliv textu na pohyb a tanec, výraz, vyjádření interpretů, stejně jako zhudebňování slov jsou formální prostředky pro tvůrčí postupy současných tvůrců – choreografa Martina Dvořáka, hudebníka Patrika Kee Kedzierského a samotných interpretů.

Obsahovým cílem je vést žánrový dialog. Mezi jednotlivými umělci i uměleckými disciplínami. Jak se proměňuje svět, proměňuje se i umělec? Generační posun, vývoj vědomí, vnímání světa a sama sebe v něm, a poslání umění v lidském životě – tematické kameny inscenace. Hra forem v hloubení obsahu a konotací již vytvořeného s tím vznikajícím – hledající tvůrčí přístupy a dramaturgické motivace.

Foto: Oskar Stolín

REFLEXE - MÉDIA

Česká televize - Události v kultuře: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097206490-udalosti-v-kulture/225411000121207/cast/1156270/

"Za jeden z nejzdařilejších okamžiků považuji znázornění klíčícího vztahu dvou mužů – je to totiž duet nikoliv dvou tanečníků, nýbrž herce a tanečníka. Adam Zvonař vyjadřuje pohyby i výrazem nesmělost a rozpaky, Zbyšek Humpolec nejistotu a překvapení, které lze vyložit jako snahu zpracovat svoje vlastní nové a neznámé pocity. Muži se letmo míjejí, Adam se na chvíli o herce opře a znovu se vzdálí, doprovázen pátravým pohledem. V několika gestech, jako je pouhé položení ruky na hruď, je vyjádřeno mnoho významů. I když se obejmou, vše působí mimořádně čistě a zároveň je vše řečeno. Tedy pokud je divák ochoten zapnout alespoň zlomek představivosti; musí pochopit podstatu, aniž by vlastně cokoliv viděl. Martin Dvořák tak reprodukuje i ten zvláštní narativ, který by se dal shrnout jako „všichni to věděli, ale nikdo o tom veřejně nemluvil“, který tento specifický vztah doprovázel. A tak je to správně." Lucie Kocourková MAOMAI.CZ

"Ozvěny ptáků nejsou tedy ani biografií, přestože uslyšíme podstatné momenty z umělcova životopisu. Nejsou ani jen jeho intimními vzpomínkami, které se točí kolem jeho nejmilovanějších. Jsou tanečním přemýšlením o autorovi, který celý život zápasil s vášní, cenzurou i zakázanou láskou. Dvořákova inscenace neukazuje Topola jako postavu, ale jako soubor energií, které jeho texty vytvářely – a které dnes v těle tanečníků znovu oživují. V době, kdy mnoho tanečních inscenací nepracuje s narací, jde Dvořák opačným směrem. V těch nejlepších momentech jeho dílo opravdu zní jako ozvěna, která není reprodukcí, ale něčím novým." Dita Dvořáková Taneční zóna

"NESKUTEČNÁ ENERGIE, TOLIK PROMYŠLENÝCH DETAILŮ, JEMNOST VZÁJEMNÉHO SOUZNĚNÍ ENSEMBLU, TITĚRNÁ A TRPĚLIVÁ PŘÍPRAVA TEXTU ... A VNITŘNÍ CITLIVOST PRINCIPÁLA, KTERÝ VŠECHNY SPOLUTVŮRCE (skvělá volba tvořivého týmu) VNIMÁL, PODPOROVAL A OCHRAŇOVAL. Moc děkujeme za neustále rezonující zážitek." Divačka

"Po vstupu do sálu netušila jsem že se ponořím do jakéhosi transu, při kterém nevíš jak dlouho přestavení trvá a kdy vůbec skončí. V hlavní roli vystupoval Zbyšek Humpolec,který na začátku pokorně vstoupil do prostoru a postupně se otevíral publiku. Při pozorování jeho hry mě napadla myšlenka na ohňostroj, který ohlašuje naprostou upřímnosti-takové zářivé záblesky od kterých nemůžete a nechcete odtrhnout pohled. S duší otevřenou naplno a emocemi na hranici vyčerpání,byl jako jiskra osvětlující temné kouty duší diváků, kteří možná nečekaly že budou TAK hluboko dotčení a rozrušení touto upřímnou hrou. Byl to zážitek z velké litery "z"!" Divačka Valérie, idivadlo.cz

"Dnes, na Den Tibetu, jsem si to znovu (a zcela dobrovolně!) udělala. Nechala jsem se rozložit na prvočinitele, a to tak, že jsem chvílemi nemohla dýchat, že mi chvílemi běhal (doslova!) mráz po zádech, že jsem chvílemi neuměla zastavit své slzy a že jsem chvílemi nedokázala odtrhnout oči od interpretů. A hlavně jsem po skončení nedokázala vůbec s nikým mluvit (kromě pár slov obdivu a chvály Adamu Zvonařovi, což jsem musela udělat, Bůh ví, zda mu někdy ještě budu moci osobně říct, jak jsem na něj chodila do Národa) a potřebovala jsem se jen zavřít do sebe a svých myšlenek a prožitků a jet hned domů. To se mi stalo v životě jen párkrát. U Probuzení jara, u Doktorky, u Stěhování duší (a to je přece taky Topol!), u Racka, u Matky a u Kdo se bojí Virginie Woolfové?.

Dnes, na Den Tibetu, jsem zašla na úchvatnou inscenaci o svobodě i nesvobodě. Inscenaci o naději i beznaději, o síle i slabosti, o něze i krutosti, o křehkosti i pevnosti, o jemnosti i drsnosti, o kráse i hnusu, o moci i bezmoci, o lásce i nenávisti, o spravedlnosti i bezpráví, o radosti i smutku, o pochopení i nepochopení, o úlevě i bolesti, o lítosti i bezlítostnosti, o dobru i zlu v nás všech a okolo nás všech…

Inscenaci, která je dechberoucí a srdcervoucí, a přitom tak moc duši hladící a uvnitř hřející. Na tyhle “ozvěny” jsem čekala tři měsíce a dva dny. Od prosincové brněnské premiéry. Chtěla jsem jít na konci ledna a vzít s sebou hodně přátel, ale termín musel být zrušen. A přestože jsem spolu s Alexandra Balaštíková strávila několik dnů hledáním náhradního, nakonec jsem v tom nalezeném novém datu sama nemohla… Tak to někdy bývá a v takových případech musíte (zejména termínové) zájmy celku nadřadit nad těmi svými.

Tak tedy až dnes. A rozhodně ne naposledy.

Byl to absťák? A jaký!

Tak snad dříve než za tři měsíce.

Budu se těšit, na své slzy i na radost v srdci a smích, pane Topole!

Budu se těšit, skvělí interpreti - přátelé mé duše!

A speciální poděkování za překrásnou hudbu patří Patriku Kee Kedzierskimu.

A mimochodem, jděte na to, je to jedna z nejlepších tanečních inscenací, které jsem kdy viděla.

Divadlo vždycky bude žít z lidí. Skutečně žijících lidí.

Do dvou, tří hodin musíte vměstnat roky života.

Lásko vzdálená, světlo v dálce, jdu Ti naproti.

Nevím ani, kdo jsem, co mi dřímá v duši." Martina Náhlíková, divačka