JÁ_PLISECKÁ

Absolutní divadlo o životě absolutní primabaleríny

Taneční dokument z cyklu Já, umělec

Maja Pliseckaja - největší ruská umělkyně dvacátého století v osidlech své země a svého Já

Maja Pliseckaja - symbol světového baletu uplynulého století, synonymum Umírající labutě, Carmen, Anny Kareniny a nezlomné vůle nevzdat nepřízeň osudu. V roce 2025 uplyne 100 let od jejího narození a 10 let od její smrti. Představení Já, Plisecká si dává za cíl přiblížit nejen životní osud umělkyně multižánrovou formou propojující prvky divadla, výrazového tance a baletu, ale taky nastavit tvář vývoji a proměně baletního umění, jeho interpretaci na pozadí dějinných událostí.

Forma uměleckého dokumentu je ProART blízká. V minulosti jsme uvedli již představení o Ivo Váňu Psotovi a Luboši Ogounovi. Smyslem je osvěta tanečního umění a jeho historie široké divácké veřejnosti, nejen té taneční. Ohlédnutí zpět má jednak edukativní charakter a současně v s konceptem tvoření i přesah do dneška.

Představení Já Plisecká mapuje nejen dráhu umělkyně, ale především člověka, kterému je dána určitá doba, schopnosti, talent a prostředky k tomu, aby se prosadil. Politická nevůle komunistického režimu silně poznamenala umělecké působení Plisecké. Balancování na hraně spolupráce a odporu je v jejím případě definující. Jako umělkyně posunula svou profesi a silně ovlivnila generace tanečníků. Jaký je její odkaz dnes, kdy už nestojí na jevišti? Jaký je odkaz tanečníka po jeho smrti? Zpěváka zvěčňují jeho nahrávky, herce filmy. Jakou hodnotu má tanečník pro společnost, když nestojí na jevišti?

Koncept inscenace představuje Pliseckou jako přibližně padesátiletou umělkyni, která během rekonvalescence zranění bilancuje v rozhovoru s dvěma zahraničními novináři svůj dosavadní život. Divák tak poznává nejen její zásadní jevištní postavy – Carmen, Odettu/Odilii, Kitri, Annu Kareninu, Umírající labuť nebo Bolero - ale především zákulisní a mocenské politické fungování v tehdejším Sovětském svazu. Změnilo se ale od té doby něco?

Představení současně otevírá otázky typu - proměna estetického vnímaní diváka minulosti a dneška, vývoj taneční techniky, zploštění hereckého výrazu... Repertoár klasického baletu se předává z generace na generaci a přesto se jeho forma proměňuje a vyvíjí. Co nese v sobě tělo tanečníka s přibývajícím věkem, jaké jsou možnosti umělecké transformace v závislosti na jeho věku?

Formálně inscenace propojuje mluvené slovo (rešerše a vzpomínky samotné Plisecké), původní i autorskou hudbu a pohyb. Inscenace je komorní a stojí na autenticitě tří zkušených a originálních interpretů.

"Klára Trojanová jako Maja Plisecká exceluje. Představuje syté herectví i krásné port de bras." Barbora Truksová, Taneční aktuality

Představení trvá 85 min. bez pauzy

Uvedení 2026:

VSTUPENKY

25. 1. 19:00 PRAHA, Werichova vila

27. 2. 19:30 BRNO, vila Löw Beer - 15. uvedení

13. 3. 19:00 PRAHA, Werichova vila

24. 4. 19:00 PRAHA, Werichova vila

29. 4. 19:30 BRNO, vila Löw Beer

20. 5. 19:00 PRAHA, Werichova vila

6. 8. 20:00 SLAVONICE, Spolkový dům (v rámci ProART Festivalu 2026) - 20. uvedení - premiéra s Amálií Malinovou

14. 9. 19:00 PRAHA, Werichova vila

28. 9. 20:00 MORAVSKÝ KRUMLOV, Kulturní dům (v rámci ProART Festivalu 2026)

3. 10. 19:00 BRNO, Divadlo na Výstavišti

16. 10. 19:00 PRAHA, Werichova vila

28. 10. 20:00 OLOMOUC, vila Primavesi (v rámci ProART Festivalu 2026) - 25. uvedení

8. 12. 19:00 PRAHA, Werichova vila

Uvedení 2027:

27. 1. NOVÝ BYDŽOV

15. 2. PRAHA, Werichova vila

Autor: Martin Dvořák podle autobiografií Já Maja a Neztratit držení

Režie a choreografie: Martin Dvořák

Účinkují: Klára Trojanová, Martin Dvořák, Petra Padriánová (do května 2026) / Amálie Malinová (od srpna 2026)

Hudba: Jan Hanák SONORITY a P. I. Čajkovskij, M. Ravel, R. Ščedrin, C. Saint-Saens, L. Minkovski, Ch. Adam a F. Mendelssohn-Bartholdy

Režijní a dramaturgická spolupráce: Karla Štaubertová

Foto: Oskar Stolín

Premiérová uvedení a reprízy 2025:

6. 6. 20:00 BRNO, vila Engelsmann - premiéra

9. 6. 19:00 PRAHA, Werichova vila

19. 7. 20:00 BRNO, vila Engelsmann (v rámci ProART Festivalu)

30. 7. 20:00 PRAHA, Werichova vila (v rámci ProART Festivalu)

8. 9. 19:00 PRAHA, Werichova vila

18. 9. 19:30 BRNO, vila Löw Beer

1. 10. 19:00 PRAHA, Werichova vila

2. 10. 11:00 PRAHA, Werichova vila (zadáno)

25. 10. 20:00 OLOMOUC, Vlastivědné muzeum (v rámci ProART Festivalu)

31. 10. 19:30 BRNO, vila Löw Beer - 10. uvedení

21. 11. 19:00 PRAHA, Werichova vila

30. 11. 19:00 PRAHA, Werichova vila

14. 12. 19:30 BRNO, vila Löw Beer

Za finanční podpory: st. m. Brno, Brno - střed, hl. m. Praha, Praha 1, Ministerstvo kultury, SFK, Nadace Život umělce

Foto: Marcel Plavec

RECENZE:

"Během devadesáti minut představení můžeme sledovat minimalistické, nicméně autentické proměny herečky, která s přesně odváženými ingrediencemi emoce dávkuje jednotlivé stavy a pocity umělkyně. Je tu vášeň až posedlost, tvrdohlavost, pohrdání, nadšení, poezie i próza života, v němž talent nedovolí ani chvíli spočinout, ale pořád jít dál, dobývat se do dalších a dalších neprozkoumaných oblastí umění." Jana Soprová, Divadelní noviny

"Devadesát minut jsme byli ve Werichově vile en pointe, vystaveni příběhu fenomenální primabaleríny moskevského Bolšoj těatr, s neméně uhrančivou představitelkou Klárou Trojanovou. Propad do mællströmu jejím charismatem tak umocnil způsob vyprávění, který Martin Dvořák uchopil v libretu a režii vpravdě Faustovsky, a současně velmi aktuálně a kriticky (“Bůh je milosrdný ke každému. I k Rusům”.) Její Mefisto je vášnivý mladík baletu, jen vzdáleně sluchátkem zpřítomněný Maurice Béjart, to “pro něj”, pro to, co představuje, to všechno dělá, nikoliv pro slávu, ne pro potlesk nebo proto, aby se stala legendou, ale aby si mohla říct: “Tancovala jsem pro Béjarta.” A je vedlejší, kým Béjart byl, ve Dvořákově příběhu Plisecké byl on tím Mámením, ke kterému směřovala, pro kterého “přežila Stalina, Chruščova, Andropova [a Putina, chtělo by se dodat].” Úžasné arabesky a plié jsme mohli obdivovat v pohybu a těle Petry Padriánové, jejíž přítomnost Mefista baletu opět polidšťovala, oddémonizovala, vracela mu to lidské charisma, v němž rozumíme setrvání. A tak jsme v en point stáli v napětí abychom zahlédli zrůdnost systému (stejného, který teď vraždí na Ukrajině), i tvář těch, kteří jím protančili." Tomáš Kubart, Taneční zóna

"Není tu opravdu mnoho místa pro lyriku, jakou jsme se mohli rozplývat u některých jiných inscenací ProARTu, život Mají Plisecké je do určité míry celoživotním bojem o přežití – umělecké, morální, i fyzické. Nakonec vrcholí opět úryvkem Béjártovy choreografie a břeskem Ravelova Bolera (snad ani není myslitelné, že by finále patřilo jiné skladbě než právě jemu). Publikum musí vydechnout, jako kdyby sledovalo napínavý špionážní film, tak intenzivní jsou emoce, které především Klára Trojanová coby Maja prožívá.

A i když se divákovi časem z paměti vytratí podrobnosti o životě velké umělkyně, zůstane celkový dojem z této postavy, tak jak ji Martin Dvořák na základě jejích autobiografických textů vykreslil. Na fotografiích vypadá Maja Plisecká jako křehká jemná bytost, známe její snímky v roli Odetty nebo v ikonické choreografii Fokinově, v Umírající labuti. Plisecká, jak ji ukazuje tato inscenace, však žádnou křehkou květinkou není. Je kalená jako ocel (pun intended), kdyby taková nebyla, nemohla by ve svém vlastním životě prostě přežít. A byla taková doopravdy? A je to vůbec důležité? Důležitější myslím je, že v inscenaci Já_Plisecká žije nyní na našich jevištích a že její příběh obohatí stovky nových diváků, které život umělce zajímá." Lucie Kocourková, maomai.cz

"Vlastně by mělo být to představení smutné až drastické. Když Maja vypráví o svých bolestech, kterými trpěla od dětství. O fyzických i duševních bolestech. Klára Trojanová o tom hovoří s hrdým odstupem, skoro jako distingovaná anglická dáma, trpící zlomeninou, ale vzpřímená a přísná. Ale najednou se do toho prolne tanec, který za nádherné hudby Čajkovského, Ravela a dalších klasiků vyplní na centimetry celý prostor, který mu diváci, sedící ze tří stran a strop podkroví Werichovy vily poskytuje. Když nakonec Martin Dvořák tančí ve své polorozepnuté košili umírající labuť (ano, chlap, ne balerina!) a chvějí se mu přitom trpící prsty, je v tom jakési smíření." Neviditelnypes.lidovky.cz

"Baletní špičkovky tikají, slova se snoubí s pohyby, zrání s mládím.. Jevištěm víří poryvy z Carmen, Dona Quijota a Umírající labutě... Těla poletují, točí se, proplétají, kreslí pomyslné obrazy. Bojím se dýchat... Motivem prchavých bubínků z Ravelova Bolera úchvatná premiéra končí. Múza šeptá, geniální..." Jaroslav Tuček

---

— Umění vždy podléhalo politice, nemyslíte?

— Samozřejmě. Ale osobně to nepřijímám. Existují osobnosti, které lze považovat za věčné. Pro mě jsou například Dostojevskij, Čajkovskij nebo Čechov nedotknutelní.

Představení „Já, Plisecká“ odráží nejen tvůrčí cestu umělkyně, ale především osud člověka, kterému byla dána určitá doba, schopnosti, talent a možnosti k seberealizaci. Politická nevůle tehdejšího režimu výrazně ovlivnila její umělecké působení.

Jako umělkyně posunula svou profesi vpřed a silně ovlivnila celé generace tanečníků. Martin Dvořák pro PRAGUE EXPRESS