HAAS_Dny po slávě

ProART Dance Creation 2021

hugo_haas_2_denik-630-16x9

Na návštěvě u Huga Haase

Scénický rozhovor s velkým českým hercem a jeho bratrem pro herce a tanečníka

Autor, režie, choreografie: Martin Dvořák

Hudba: Jan Hanák Sonority

Interpretace: Miroslav Etzler a Martin Dvořák

Scéna: Jaroslav Máčal

Kostýmy: Stáňa Šlosserová

Asistent režie a choreografie: Míla Šturc

Plánovaná premiéra: srpen - září 2021 Werichova vila v Praze a vila Loew Beer v Brně

Autorská inscenace Martina Dvořáka pro herce a tanečníka je založena na dostupných pramenech o herci Hugo Haasovi a jeho bratru Pavlovi, který zahynul v roce 1944 v koncentračním táboře v Terezíně. Koncept vychází z jejich pomyslného rozhovoru před Hugovou smrtí, kdy rekapituluje a nahlíží na svůj život. Projekt počítá s uvedením na malém prostoru s velkým důrazem na kombinaci realistického činoherectví a stylizované pohybové „choreografie“. Herec představuje Hugo Haase, tanečník jeho bratra Pavla. Hudební stránka inscenace vychází z komorní tvorby skladatele Pavla Haase a filmové tvorby Huga Haase. Autorem je Jan Hanák Sonority. Mluvící tanečník představuje rovinu mrtvého bratra Pavla plnou fantazie, symboliky a metafyzičnosti či nedoslovnosti, herec pak svět stále žijícího Hugo Haase s jeho bolestmi, nejistotou, minulostí a realitou. Oba interpreti se nacházejí po celou dobu na scéně. Momenty dramatické a intimní jsou střídány humornými a exhaltovanými. Důležitý přínos inscenace je v mapování doposud ne příliš známého Haasova období v Holywoodu a ve Vídni. V roce 2021 uplyne 120 let od narození Huga Haase v Brně.

Představení vzniká za finanční podpory: Hlavního města Prahy, Statutárního města Brna, Státního fondu kultury a Prahy 1

Ukázka ze hry:

Pavel:  V co jsi v životě věřil, abys nepřežíval, ale doopravdy žil?

Hugo: Hm... Naučil jsem se věřit mnoha věcem. Nejdřív v obrovskou sílu života samotného a v sílu sebezáchovy. Během let pronásledování, vyhnanství a smutku nad ztrátou těch nejbližších lidí, jsem nikdy neztratil touhu pokračovat, a to ani v situacích beznaděje a zoufalství. Síla sebezáchovy tě naučí věřit ve spoustu dobrých věcí; například že lidi jsou v jádru dobří.

V těch nejhorších chvílích se mi vždycky jako by odnikud zjevil někdo, kdo byl ochoten pomoct. Někdy se zdálo skoro neuvěřitelný, že o moji existenci měli zájem úplně cizí lidi. Nakonec jsem dospěl k závěru, že není tak snadné umřít hladem, že vždycky bude někde někdo schovanej za dveřma čekající s kouskem chleba, aby zkazil můj úmysl zemřít a trval na tom, abych žil. 

Taky věřím v sílu přírody a nikdy se nepřejím každodenních malých zázraků, jako je východ nebo západ slunce, květiny, stromy, nebe a obyčejné věci kolem nás... Pevně ​​věřím třeba v radost z tvorby, v užitečnou práci, ve sdílení pocitů a výměnu názorů.

Věřím v krásu, jakou je hudba, obrazy, knihy, sochy, projevy emocí ve všech uměleckých oborech. Nevěřím v umění, které mi musí být vysvětleno. Umění musí mluvit jasně za sebe a pro všechny stejně. V průběhu let se můžeme postupem času naučit přizpůsobovat se pochopení nových harmonií v hudbě a nových světel a barev v obrazech, nových a odvážnějších nápadů v knihách a divadle. V zásadě bychom ale nikdy neměli opustit principy jednoduchosti a logiky.

Věřím v přátelství jako něco, co nám Bůh dává, aby naše životy byly hodnotný a míň osamělý. A nejvíc věřím v lásku se všemi důsledky radosti, smutku a obětí. Láska je nejsilnějším prvkem, který naplňuje naše životy. Je to nejsilnější dojem, který zbývá do konce našich dnů a všechny tváře spojené s těmito pocity zůstanou v našich vzpomínkách až do posledních chvil našeho vědomí.

A pak věřím taky v pohodlí čistého svědomí, díky kterému se cítím v bezpečí při pohledu do očí svýho souseda. Věřím ve svobodu a věřím v demokracii. Pocit svobody, bezpečnosti a spravedlnosti se pro mě stal důležitějším než všechny materiální výhody a jsem zato hluboce vděčný.

Když shrnu všechny svoje přesvědčení, které jsem během života ze zkušeností nasbíral, pevně věřím v nějakou velkou neznámou moc, která vede náš život a je zodpovědná za vše, co stojí zato vydržet.... Je to tak dobře, Pavle?

Pavel: Snad… Určitě. Hugo, já si tohle nakonec uvědomil taky. Jenom jsem si pro to musel přijet transportem do Auschwitzu a postát v plynové komoře. Smysl hned nepochopíš, musíš jen věřit, že co žiješ, smysl dává...

hugohaasuvod-denik-630.jpeg

Hugo Haas se narodil 19. února 1901 v Brně do smíšené česko – německo – rusko – židovské rodiny obchodníka s obuví. Umění se věnoval rovněž Haasův bratr, hudební skladatel Pavel Haas (1899 – 1944). Valná část jeho rodiny (i otec a bratr) zahynula za nacistické okupace v koncentračních táborech. Mladý Hugo přešel z brněnského reálného gymnázia na činoherní obor tamní konzervatoře (i když původně chtěl studovat zpěv). Ještě za studií byl přijat Václavem Štechem do činohry Národního divadla v Brně (1920 – 1923). Po štaci v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1923 – 1935) hrál už v Praze.

Působil v divadle Komedie (1924), díky Jaroslavu Kvapilovi ve Vinohradském divadle (1924 – 1929) a K. H. Hilarovi v činohře Národního divadla (1930 – 1939), odkud byl hanebně propuštěn z rasových důvodů. Hugo Haas byl znám svou originální filozofií, sebeironickým nevšedním humorem a veselým bonvivánským životem.

Vysoká statná postava, charismatický zjev a školený hlas se nejlépe uplatnil v konzervačních komediích. Herec sám však miloval tragické a tragikomické charakterní postavy. Často spolupracoval s režiséry K. H. Hilarem, Jaroslavem Kvapilem, Karlem Dostalem a Jiřím Frejkou. Byl hercem civilizmu, humanismu, optimismu a pravého lidství, za což získal Státní a Filmovou cenu (1937). Z jeho divadelních postav si vyjmenujme profesora Topaze („Abeceda úspěchu"), Panisse („Malajský šíp"), Malvolia („Cokoli chcete"), Ondřeje Jammerweila („Fidlovačka"), žebráka („Kde se žebrá"), Prof. Johánka („Okénko"), Pavla („Kamaráde, kde jsi?"), konzula Busmana („R. U. R.") a přednostně životní roli doktora Galéna („Bílá nemoc").

Řada dramatiků psala Haasovi role přímo na tělo. Umělecky se našel u kolegů a přátel Karla Čapka, Olgy Scheinpflugové, Edmonda Konráda, Zdeňka Štěpánka, Karla Dostala a K. H. Hilara. Znám byl jeho dlouholetý vztah s herečkou Adinou Mandlovou (1910 – 1991) a manželství se šlechtičnou Marií Bibikoffovou (1917 – 2009), s níž měl syna Ivana Haase (1939 – 1969). Na filmovém plátně se zjevil už v roce 1925 (Z ČESKÝCH MLÝNŮ, JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ, JOSEF KAJETÁN TYL).

Hugo Haas je dodnes oblíbený v postavách židovského textilního obchodníka Richarda Načeradce (MUŽI V OFFSIDU; NAČERADEC, KRÁL KIBICŮ), lékaře Katze (DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK), dvojroli skladatele Honzla a profesora Rokose (ŽIVOT JE PES), docenta Johánka (OKÉNKO), Jana Dolanského (MADLA Z CIHELNY), profesora Kohouta (POSLEDNÍ MUŽ), úředníka Zajíčka (DŮM NA PŘEDMĚSTÍ), knihovníka Pecha (MAZLÍČEK), notáře Voborského (JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ), Petra Suka (AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK), žebráka Pešty (VELBLOUD UCHEM JEHLY), pohodného Tobiáše (ULIČKA V RÁJI), profesora Karase (MRAVNOST NADE VŠE) či továrníka Hakena (ANDULA VYHRÁLA). Také psal scénáře a ve druhé polovině 30. let se začal věnovat i režii (VELBLOUD UCHEM JEHLY, DĚVČATA, NEDEJTE SE!, KVOČNA a CO SE ŠEPTÁ). Vrcholem jeho předválečné tvorby byla režie a titulní role nebojácného humanisty doktora Galéna v osobitém mistrovském přepisu dramatu Karla Čapka BÍLÁ NEMOC (1937).

V roce 1939 utekl s manželkou na poslední chvíli z okupovaného Československa do ještě svobodné Francie a Portugalska, ale nakonec musel odejít do USA. Zde se v Chicagu, New Yorku a Los Angeles uplatnil do roku 1942 jako divadelní herec v anglickém jazyce („Vojna a mír", „Galileo Galilei"), a od roku 1942 už výhradně na filmovém plátně. V Hollywoodu vytvářel různé menší roličky rozličných cizinců (DAYS OF GLORY, JEALOUSY, SUMMER STROM, FIESTA, FOXES OF HARROW, VENDETTA nebo KING SOLOMON'S MINES). Následně se v Los Angeles přetvořil jako producent, režisér, scenárista a herec několika dramatických snímků (PICKUP, ESCAPE, GIRL ON THE BRIDGE, THY NEIGHBOR'S WIFE, BAIT) a jako majitel produkční společnosti Hugo Haas Corporation (1950 – 1961). Hrál a režíroval i v televizi.

Znechucen Hollywoodem odešel do Říma (1961 – 1962) a natrvalo se usadil ve Vídni (1962 – 1968), kde pracoval pro televizi. V roce 1963 navštívil ještě Československo při 80. výročí otevření Národního divadla.

Významná byla také jeho práce pro československý rozhlas 30. let (př. „Noční hlídka"). Těsně před smrtí ho ještě ve Vídni navštívili filmaři z brněnského studia Československé televize, z tohoto setkání vznikl dokument NA NÁVŠTĚVĚ U HUGO HAASE (1968). Hugo Haas zemřel 1. prosince tragického roku 1968 na astmatický záchvat ve Vídni ve věku šedesáti sedmi let. Pohřben je na židovském hřbitově v Brně.