GISELLE: Revenge ("because love is eternal")

undefined

Nesmrtelný příběh o lásce až za hrob.

Moderní verze romantického baletu jako současné taneční drama pro 5 postav.

Paralely a rozdíly lásky fyzické a metafyzické, pravdy a lži, snu a reality. Důsledky zrady, žárlivosti, smrti a odpuštění. Ale i pak to může mít pokračování.
Láska je tu napořád.

Režie a choreografie: Martin Dvořák

Hudba: Adolphe Adam, Patrick Pulsinger

Kostýmy: Jindra Rychlá

Scéna: Martin Dvořák a Jindra Rychlá

Tančí Company ProART:
Irene Bauer – Myrtha
Martin Dvořák – Albert
Lenka Kolářová – Giselle
Petr Kolář – Hilarion
Mirka Prokešová - Bathilde

Produkce: ProART o.s., Alena Pajasová a Kateřina Boukalová

Představení je věnováno památce brněnské primabaleríny Soni Zejdové a její životní roli Giselle.

Fotogalerii M. Procházka - Giselle si můžete prohlédnout zde

Video ukázka z představení ZDE

Vienna Review ZDE

GISELLE: Revenge ("because love is eternal") / představení 2011

15. 10. 2011 - Portugalsko, Montijo

14. 10. 2011 - Portugalsko, Sessimbra

26. 7. 2011, 20h - Praha, Divadlo Rokoko

21. 6. 2011, 19:30 - Bratislava, Elledanse - Dom T a D

21. 4. 2011, 19:30 - Brno, Barka

20. 4. 2011, 11:00 a 19:30 - Jihlava DIOD

27. a 28. 1. 2011, 19:30h - Praha, Alta - Hala 30

GISELLE: Revenge ("because love is eternal") / představení 2010

20. 12. 2010, 19:30h - Brno, Beazbariérové divadlo Barka

27. 7. 2010 - Divadlo Archa, Praha - premiéra

17. 7. 2010 - Brno, Divadlo Bolka Polívky - předpremiéra

undefined

undefined

undefined

undefined

undefined

undefined

Proč právě Giselle a proč právě takto?

Milí diváci,

jistě každý z nás nosí v sobě okamžiky, které se udály v dávné minulosti, ale nějak v něm přežívají pořád. Pro mě je jedním takovým okamžikem představení Giselle v interpretaci brněnské tanečnice Soni Zejdové. Když jsem se vzdal myšlenky, že si to představení s ní někdy zatančím (klasický balet jsem pověsil na hřebík a ona už dávno taky), upnul jsem se k myšlence, že ten balet jednou převedu na jeviště jako současné taneční představení. Kdy? Někdy v budoucnosti. Až přijde správný čas. Soňu Zejdovou jsem znal osobně, psal jsem o ní svou diplomovou práci a byla mi v určité etapě života velmi blízko a já jí možná taky. Ovlivnila moje rozhodnutí stát se tanečníkem. Její role jsem hltal. Byla a je pro mě nedosažitelná, nejlepší. Nejde o techniku, ale o to její umělecké bytí. Letos v lednu však Soňa náhle zemřela. Prostě odešla na druhý břeh, "tančí už jen druhé dějství Giselle"...
Když jsem ve stejné době dočítal fiktivní román Simona Mawera o brněnské vile Tugendhat a k tomu si ještě zcela náhodou pustil film Dvě tváře jedné ženy, který doma pomalu zapadal prachem, bylo rozhodnuto… Toto je ten správný okamžik. Tyhle tři okamžiky jsou znamením, motorem, inspirací, myšlenkou tohoto představení.

K DĚJI:
Klasický balet (premiéra v Pařížské Opeře, 1841) pojednává o opětované lásce prosté dívky Giselle k mladému šlechtici Albertovi, který už je ale zasnouben s bohatou hraběnkou Bathilde. Když se to Giselle dozvídá z nešťastné lásky ji puká srdce a umírá (slavná baletní scéna šílenství). Po smrti odchází její duše do království nešťastných mrtvých dívek - vil, kterým vládne Myrtha. Ta ve své krutosti chce z pomsty Alberta zahnat do bažin a tam jej utančit k smrti. Láska Giselle ho však ochrání a Myrtha nad ním po rozbřesku ztrácí moc. Giselle navždy odchází z Albertova života. Tuto verzi jsem ale jako současné drama vyprávět nechtěl a nemohl. Naopak vyšel jsem z románu Mawera, kde právě nevěra a současně několik citových propletenců - podob "lásky" - prostupuje a míchá životy všech postav. Ve zkratce je to jako vystřižené ze současnosti. Nevěra, jak ji buď zažíváte či o ní čtete v bulvárních plátcích, příběh jednoduchý jak facka… Postava Giselle tedy v mé verzi už s Albertem žije, v harmonickém (?), ale poněkud stereotypním vztahu. Její láska je pevná, ale on hledá něco víc a tápe. Únik nachází u Bathildy, fyzické a lehkomyslné "požitkářky". Do hry pak vstupuje i rodinný přítel Hilarion, který o záletech ví, ale nemá sílu a chuť něco měnit či řešit. Je to pragmatik, Albertův emocionální chaos je mu cizí. Ale možná i jeho poutá k Giselle nějaká minulost či rádoby budoucnost. Když Giselle nevěru odhalí, poněkud unáhleně a hystericky páchá sebevraždu. Možná je to nerealistické, ale jsme přece na divadle:-) Zbylé tři postavy tak zanechá v citovém marastu.

Druhé dějství je pro mě přechodem do jiné dimenze, cestou na druhý břeh, banálně řečeno za něčím, co nás přesahuje. Tam potkává Giselle TO – Myrthu. Čím je Myrtha, se ptejte sami sebe. Odpovědí je spousta. Albert se po smrti Giselle od ní nedokaže odpoutat a vidí ji (Lásku) všude okolo. Giselle se vrací. Je to jeho sen nebo realita? Giselle uvěří jeho citu a rozhodne se "zůstat" s ním navždy. To je právě moment, kdy do mého příběhu vstupuje inspirace filmem s Romy Schneider, která se jako mrtvá vrací do života hlavního hrdiny a zůstává s ním navždy. On jako šťastný blázen na psychiatrické klinice konečně nachází svou životní lásku. - Mezi mrtvými, ale to je vlastně jedno, láska má mnoho podob a trvá navěky. A to je i poselstvím našeho představení. Nesuďmě druhé a vztahy, v kterých žijí. Možná to, čemu my nerozumíme, může dávat smysl jejich životům. A nakonec, vše se nám jednou vrátí, to dobré i zlé. Tímto představením nechci parazitovat na klasickém originále, chci ho pouze uchopit jinak a najít bližší paralelu k dnešku, možná jít víc do hloubky. Věřím, že představení je mnohovrstevnaté, každému nemusí přijít krásné, ale mělo by být opravdové a silné. Ode mě jako tvůrce, od všech pěti interpretů a celého teamu, který ho spoluvytvářel. Toto představení je mou osobní vzpomínkou na umělkyni a ženu, která ovlivnila mou životní a uměleckou cestu - Soňu Zejdovou.
MD

Soňa Zejdová-Hanzlovská 29. 7. 1964 – 19. 1. 2010

Osobnost české taneční divadelní scény osmdesátých a devadesátých let 20. století, sólistka baletu ND Brno, Theater der Stadt Bonn a SND Bratislava, se narodila v Brně, jemuž také zasvětila převážnou část své interpretační kariéry. Její Giselle, Odetta-Odilie v Labutím jezeře nebo Princezna Aurora ve Spící krasavici jsou nadále pro mnohé pamětníky nepřekonaným a nezapomenutelným zážitkem.

Byla ideální představitelkou lyrických rolí v klasickém baletním repertoáru a tanečních postav, které vyžadovaly vrcholnou klasickou taneční techniku, cit pro stylovou čistotu a hluboký emocionální projev. Své mimořádné umění prokázala i vítězstvím a medailovými umístěními na domácích baletních soutěžích nebo na mezinárodním tanečním poli – byla držitelkou Grand Prix prestižní mezinárodní baletní soutěže v Lausanne a též nositelkou Ceny Českého literárního fondu.